Skip to main content

Full text of "Palaeontographica Bohemiae."

See other formats


ČESKÁ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA 
PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 



TŘÍDA II. 



NOVÉ RYBY 



ČESKÉHO ÚTVARU KŘÍDOVÉHO. 



i. 



POPISUJÍ 

Dr. ANTONÍN FRIC a Dr. FRANTIŠEK BAYER. 



SE 3 TABULEMI A 9 OBRAZCI V TEXTU. 



(PALAEONTOGRAPH1CA BOHEMIA E. Č. VII.) 



(PŘEDLOŽENO DNE 9. KVĚTNA 1902.) 



V PRAZE. 

NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 

1902. 



ČESKÁ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA 
PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 



TŘÍDA II. 

NOVÉ RYBY 

ČESKÉHO ÚTVARU KŘÍDOVÉHO. 

I. 

POPISUJÍ 

Dr. ANTONÍN FRIC a Dr. FRANTIŠEK BAYER. 

se 3 tabulemi a 9 obrazci v textu. 
(P A L A E O N T O G R A P H 1 C A BOHEMIA E. Č. VII ) 

(PŘEDLOŽENO DNE 9. KVĚTNA 1902.) 



V PRAZE. 

NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 

1902. 



Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, 
knihtiskaře České akademie císaře Františka Josefa 
pro vědy, slovesnost a uměni. 



ÚVOD. 



Tento svazek našich Palaeontographic obsahuje popisy nových ryb českého útvaru křído- 
vého, jež získaly sbírky Musea království Českého od vydání Fricovy níže citované monografie 
těchto fossilních obratlovců, tedy od r. 1878. Jsou to formy jednak úplně nové, jednak druhy již odjinud 
popsané, ale v Cechách nově nalezené. Některé z nich uvedl Frič také již ve svých »Studiích 
v oboru křídového útvaru v Cechách«. Kdežto v jeho monografii křídových plazův a ryb mají 
převahu Selachii, v tomto našem díle jen po jediném druhu náleží ku žralokům a chimérám, všecky 
ostatní formy pak jsou příslušníky řádu ryb pramenoploutvých (Actinopterygii), a to kromě Proto- 
sphyraeny a snad i r. Schizospondylus těch podřadí, která jindy souborným jménem ryb kostnatých 
(Teleostei) bývala nazývána. 

Přípravná studia k tomuto svazku vykonal prof. dr. Ant. Frič. *) Dr. Fr. Bayer, převzav 
zpracování textu o zajímavých těch svědcích křídové doby v Cechách, uvedl seznam jich i s novými 
názvy forem již dříve popsaných, nejprve ve svém článku » Kritický seznam plazův a ryb českého 
útvaru křídového« (Věstník C. Akademie, roč. V.). Definitivní určení některých druhů bylo možno 
provésti až po dvou studijních cestách, zejména po návštěvě sbírek Britského Musea a několika 
sbírek Německa i Švýcarska r. 1897 a 1900 (viz » Zprávu o studijní cestě do Londýna« v témž 
Věstníku, roč. VII., pak článek »Z přírodnických museí pařížských a švýcarských« tamtéž, roč. X.). 

Není nutno, abychom tu v úvodní části své práce položili rozsáhlý nějaký seznam literatury. 
Spisy, ku kterým čtoucího odkázati dlužno, citovány jsou dále při jednotlivých popisech a zde stůjž 
jen seznam prací, jež musí nezbytně znáti ten, kdo by se s rybami našeho křídového útvaru chtěl 
dále obírati. Starší, pak o fossilních rybách vůbec pojednávající spisy uvedeny ve známé knize: 

1. K. A Zittel, Handbuch der Palacontologie. Palaeozoologie. III. Bd. Vertebrata. Mnichov 
a Lipsko 1887—90. 

O našich rybách útvaru křídového viz především : 

2. Dr. Ant. F r i t s c h, Die Repťilien und Fische der bohmischen Kreideformation. Praha 1878. - 
Tu citována také všecka literatura starší (Agassiz, Geinitz, Reuss a j.). 

Některé z nových našich druhů, pak ovšem i všecky druhy již dříve známé uvedl Frič i v těchto 
svých pracích : 

3. Dr. Ant. Frič, Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. V » Archivu pro přírodovědecké 
prozkoumání Cech«. I. Korycanské vrstvy (I. díl » Archivu «, 1870). — II. Bělohorské a Malnické vrstvy 



') Některá šetření předchozí výkonní také f prof. O. Kroupa, od něhož pocházejí výkresy: tab. I. fig. 8., tab. III. 
řig. 4., pak obr. 9. v textu. 

1* 



4 



(IV. 1879). — III. Jizerské vrstvy (V. 1885). — IV. Teplické vrstvy (VII. 1889). — V. Březenské 
vrstvy (IX. 1894). — VI. Chlomecké vrstvy (X. 1898). 

Popis nového druhu Elopid Protelops Geinitzii spolu se zevrubným popisem druhu Osmeroides 
lewesiensis nalézá se v práci : 

4. Dr. Gustav C. Laube, Ein Beitrag zur Kenntniss der Fischc des Bohmischen Turons. 
Denkschriften cl. kais. Akad. d. Wiss. L. Bd. Vídeň 1885. 

Ryby z vrstev s naším křídovým útvarem souhlasných, nalezené ve Vestfálsku, popsány 
v těchto čtyřech monografiích : 

5. Dr. W. von der Marek, Fossile Fischc, Krehsc und Pflanzcn ans dem Plattcnkalke der 
jiingsten Kreide in Westphalen (Palaeontographica, XI. 1863). 

6. Dr. \Y. v. d. Marek und Dr. Cl. Schlúter, Neuč Fischc nud Krebsc aus der Kreide 
von Westphalen (tamtéž, XV. 1868). 

7. Dr. W. v. d. Marek, Neue Beitráge der fossilen Fische und anderer Thierrcste aus der 
jiingsten Kreide Westfalens etc. (tamtéž, XXII. 1873). 

8. Dr. W. v. d. Marek, Fische der oberen Kreide Westfalens (tamtéž, XXXI. 1885). 
Některá určení v. d. Ma rekova, některá nová jména jeho neobstála před pozdějším bádáním 

kritičtějším. Zejména v té věci i jinde mnoho napravilo a vůbec v palaeontologii ryb nové světlo 
vneslo epochální, nedávno dokončené dílo: 

9. A. Smith Woodward, Catalogue of the Fossil FisJíes in the BritisJi Museum. Londýn. 
Part I. 1889; Part II. 1891; Part III. 1895; Part IV. 1901. 

V dodatku k této naší práci bude podán pak úplný, také na základě katalogu Smith 
Woodwardova upravený seznam všech našich ryb z útvaru křídového i s novými jich jmény. 

Leč již zde můžeme uvésti předem tyto výsledky následující teď části popisné: 

1 . Fauna křídového títvaru českého především rozhojněna novými druhy, ano také rody. 

2. U některých dru/niv odjinud známých prokázáno tu rozsáhlejší rozšíření horizontální. 

3. Popsány tu již z křídového útvaru rody známé posud jen z vrstev mladších, i neni pochyb- 
nosti, ze i ncjmladšt ryby (jindy Teleostei) maji také ve starších vrstvách četnější zástupce, než jich 
posud palaeontologie uvádí, ze maji i větší rozšíření vertikální. 

Některé podrobnější výsledky nalezne čtenář ještě v jednotlivých popisech. 

V PRAZE, koncem března 1902. 



Dr. Ant. Frič. 



Dr. Fr. Bayer. 



I. Selachii 



Cestracion canaliculatus (Egerton.) 

(Drepanephorus canaliculatus Egerton). 
(Tab. I. fig. 1.) 

Neúplný, zejména na obou koncích porušený osten ze hřbetní ploutve; z Vinař. Má délku 
107 mm, šířku dole 21 mm, nahoře 6 mm; jest se stran sploštělý a mírně zahnut. Lesklý, nažloutle 
hnědý a slabě šikmo (zdola a z předu nazad a vzhůru) ryhovaný a již rozpukaný tenký povlak 
z ganoinu jest zachován jen v hořejší části ostnu (a); v dolejší a větší části převláda mdle hnědý 
dentin (vasodentin), z něhož jádro takových ostnu jest složeno. 

Přední i zadní okraj ostnu jsou zcela hladké, jakž u r. Cestracion pravidlem. 

Zittel 1 ) počítá tyto ostny k Ichthyodorulithům. Egerton žralok}', jimž náležejí, učinil 
zvláštním rodem Drepanephorus; A. Smith Woodward užíval nejprve téhož jména, ale vrátil se 
k původnímu jménu Cestracion canaliculahis.' 2 ) 

Náš osten nalezen byl přímo u zubů Protosphyraeny, zobrazených na tab. I. (fig. 2.). Prof. 
P řič z toho soudí, že není nemožno, aby tento osten také nenáležel rodu Protosphyraena (viz str. 6.), 
ve kterémžto případě by jej slušelo pokládati za velice vyvinutý zub, jaký posud u řečeného rodu 
ryb nebyl popsán. 

II. Holocephali. 
Ischyodus bohemicus n. sp. 

(Tab. I. fig. 3.) 

Z Vinař dostal se do sbírek musejních poněkud porouchaný osten z první hřbetní ploutve 
chiméry r. Ischyodus Egerton, 3 ) o němž také Zittel ve své Palaeozoologii 4 ) zmínku činí. Má délku 
35 cm, jest se stran smačklý, ku konci štíhlý a málo nazad zakřiven; celková forma jeho v části 
dolejší na exempláři z fragmentů skládaném nemůže býti patrna. Také zoubků na zadní periíerii 

!| K. A. Zittel: Palaeozoologie, III. Bd. pag. 121 

2 ) A. Smith Woodward: Catalogue... Part I. pag. 331., 334. 

3 ) Smith Woodward : Catalogue . . . Part II. pag. 59. 

4 ) III. Bd. pag. 108. 



6 



ostnu nelze pozorovati. Na několika místech (fig. 3. *) jest tmavohnědé, hladké jádro ostnu 
pokryto tenkou slupkou s povrchem granulovaným; také v dolejší své části, na basi pod povlakem, 
má osten povrch drsný, zrnitý. Drobná, nízká zrnka tato jsou skoro v řádkách sestavena. Dnes již 
těžko jest rozhodnouti o tom, je-li tento granulovaný povlak ostnu zbytkem chagrinu (jako na 
ostnech z Kehlheimu) čili nic; pozorován drobnohledem naprosto nejeví nějaké takové struktury a řezů 
nebo výbrusů pro drobivost materiálu upraviti nelze. 

Poněvadž se nález vinařský od popsaných posud ostnů r. Ischyodus celým svým rázem liší, 
dáno mu tu nové druhové jméno / bohemicus. 



III. Actinopterygii. 
Protosphyraena ferox Leidy. 

(Tab. I fig. 2., 4, 5.) 

Rod Protosphyraena Leidy náleží k těm rybám fossilním, jichž zůstatkům se dostalo snad 
tolika různých jmen, kolik palaeontologů je zpracovalo. *) Také systematické umístění rodu se podle 
toho měnilo. Zittel na př. 2 ) počítá Protosphyraenu do čeledi Saurocephalidae (řád Physostomi), 




Obr. 1. Protosphyraena ferox Leidy. 
Vinary. 

Zub ; dole obrys příčného řezu. 



/ I 





Obr. 2. Protosphyraena ferox Leidy. Obr. 3. Protosphyraena ferox Leidy. 

Vinary. Větší zub. Teplice (Wekelsdorf). 

Rostrum, 2 úlomky; v levo obrys příčného řezu. 



Smith Woodward 3 ) do řádu Actinopterygii, podřadí Protospondyli a čeledi Pachycormidae (jsou 

to ryby jindy ku Ganoidům počítané). 

Ve sbírkách našeho musea jsou tyto zbytky druhu Protosphyraena ferox Leidy: 

1. Zuby, čtyři exempláry (tab. I. fig. 2., obr. v textu 1. a 2.), veskrze z Vinař. Na kusu 

opuky vězí 4 zuby z části ve fragmentu zubní části (dentale) dolejší čelisti, kde bývají veliké zuby 

1 ) Viz o tom i nejnověji: Loomis Fred. B., Die Anatomie und die Verwandtschaft der Ganoid- und Knochenfische aus 
der Kreide-Formation von Kansas (Palaeontographica, 46. Bd.; Stuttgart 1900). 

2 ) K. A. Zittel, Palaeozoologie, III. Bd. pag. 263. 

3 J A. Smith Woodward, Catalogue . . . Part III. pag. 399. 



7 



nejhustší (tab. I. fig. 2.). Jeden jest celý (I.), z ostatních zbyly jen úlomky. Zachovalý zub jest pra- 
málo zakřiven, má délku 50 mm, část z alveoly vyčnívající délku 25 mm\ šířka zubu kromé špičky 
jest 10 mm. Ostatní zuby na tomto fragmentu již nemají špiček; měly zajisté tvar podobný, druhý 
byl nejen širší, ale asi i delší. Všecky vesměs jsou se stran smačklé, na okrajích dosti ostré a měly, 
jak na prvém zubu viděti, ostrou špičku. Lesklý email jest slabounce popraskán, a má barvu žlutavě- 
hnědou se světlejšími čárkami rovnoběžnými i všelijak spojovanými zejména nahoře na koruně. Na 
příčném průřezu jsou zuby po většině zcela massivní; jen v některém viděti stopu po nepatrné 
dutině pulpami, vyplněné dnes arci již také hmotou nerostní. 

Kromě této skupiny zubů mají sbírky musejní ještě 3 zuby isolované, jeden menší, šedo- 
hnědý, mírně zakřivený (v textu obr. 1.), bez špičky, pak fragment zubu ještě menšího, a konečně 
největší ze zubů (obr. 2. v textu), zdélí 47 mm, dole 15 mm široký, s tupou špičkou, na jednom 
okraji téměř přímý, na druhém zejména nahoře zakřivený. Oba okraje jsou velmi ostré. Barva žluto- 
hnědá a vnější habitus týž, jako u čtyř zubů shora popsaných. 

Všecky tyto zuby náležejí ku »klům« (Fangzáhne), jež měly Protosphyraeny v mezičelistí 
a na kosti radličné, pak dole v dentale a v předu na spleniale l ) Kromě nich rozeznává Loomis (loc. 
cit.) ještě čtverý zuby menší; těm se poněkud podobá patero nevalně zachovaných zoubků z Vinař, 
upevněných na obloukovitém fragmentu čelisti (zdélí 9 5 cm). 

2. Rostrum, dva fragmenty jednoho a téhož kusu (v textu obr. 3.), z Teplice (Wekelsdorf). 
Protosphyraeny měly všecky hlavu na předu prodlouženou v ostrý čenich, jehož kost vznikla 
ze splynulých předních kostí lebečných, zejména z kosti řitičné (ethmoideum), dole částečně 
i z vomeru a nahoře, v proximalní části, i ze předních konců kostí čelních (frontalia). Jak z našich 
fragmentů lze souditi (viz zvláště hořejší), bylo rostrum nahoře vypuklé, až skoro v mediáni 
hranu smačklé, vezpod poněkud konkavní; leč na nejpřednějším konci našeho fragmentu již 
není stopy po nějaké rýze a rostrum jest téměř ovální, totiž širší než vyšší. Oba úlomky jsou 
ovšem poněkud porušeny; barvu mají na řezu kaštanově hnědou a tu také uprostřed viděti stopy 
neveliké dutiny. 

3. Úlomek předního okraje prsní ploutve, vlastně prsního ostnu (tab. I. fig. 4.); z Přibylova. 
Mělať Protosphyraena nečlánkované paprsky té ploutve splynulé v mohutný trn, na předním obvodu 
(na našem obrazci v právo) zoubkovaný, jenž byl těmto rybám zajisté vydatnou zbraní. Ve sbírkách 
musejních jest vlastně negativ fragmentu; vyobrazení pořízeno arci podle sádrového odlitku tohoto 
negativu. Fragment sám náleží přednímu obvodu ploutve, tam kde paprsky její jsou jen rýhami 
naznačeny a dokonaleji v jedno splynulé, než v zadní partii ploutve. Přímá délka negativu 50 mm; 
šířka bez zubů 13 mm, výška zubu 4 — 5 mm. 

Kromě tohoto úlomku mají sbírky musejní ještě 2 fragmenty prsní ploutve Protosphyraeny 
z Vinař, a to ze zadnčjší partie té ploutve, o několika konvergentních paprscích; délka většího 
fragmentu 14 cm, menšího 12 cm. 

4. Podpůrná kůstka (hypurale) ploutve ocasní (tab. I. fig. 5.); z Vinař. Takovou kost měla 
dle Loomise (loc. cit.) Protosphyraena v ocase asi jedinou, lichou (mediáni). Náš exemplár ma obrys 
skoro pčtihranný, s vyniklou stopkou (nahoře); jest dole porouchán, i zdá se, že by bylo nutno 
levý a pravý dolejší, šikmý okraj poněkud prodloužiti. Největší šířka jest 30 mm. 



') Výbrus takového klu zobrazil Felix (Zeitschr. Deutsch. Geol. Gesell. Bd. 42. 1900). 



s 



Schizospondylus dubius n. 

(Tab. I. fig. 6.) 



cr. 



sp. 



Provisorním novým jménem Schizospondylus dubius ') označujeme tu zajímavou rybu od Vehlovic 
(tab. I. obr. 6.). Provisorním jen proto, že nemá náš exemplár především lebky, aby se nemohlo 
namítati, že zavádíme nový rod na základě exempláru nezcela zachovaného. Ze však není jen tak 
zhola bezdůvodno, označiti jej jako nový rod a druh novým jménem, ihned ukážeme. 




b 



Obr. 4. Schizospondylus dubius n. g., n. sp. Vehlovice. 
Obratle z přední části páteře mezi ploutvemi prsními a břišními 
iTab. I. fig. 6. /, ab ; tamtéž /.), zvětšeny ^ výběžky basalní, 
fa parapofysy. 





/ 



v 6 

Obr. 5. Schizospondylus dubius n. g., n. s. Vehlovice. 
Obratle přímo před ploutvemi břišními (Tab. I. fig. 6. 2.] 
zvětšeny ( s /i)i b výběžky basalní, fa parapofysy. 



Jediný pohled na náš fragment a zejména na kostěné štítky nad páteří i pod ní (tab. I. 
fig. 6. s, s') stačí, abychom poznali, že náleží v Pictetovu čeleď Hoplo plcuridac. Systematické po- 
stavení této čeledi není přese všecka posud známá mínění nijak ustáleno. Pie tet ve své palaeonto- 
logii (Traité de Paléontologie; vol. II. Paris 1S54) i v. d. Marek ') počítali ji nejprve k rybám 



/TV 




Obr. 6. Schizospondylus dubius n. g., n. sp. Obr. 7. Schizospondylus dubius n. g., n. sp. 

Vehlovice. Štítek kostěný z řady dolejší iTab. I. fig. 6. s'), Vehlovice. Dva štítky kostěné z řady hořejší (Tab. I. fig. 6. j), 
zvětš. (7,). zvětš. (V,). 

skelnošupinatým; ale již v. d. M a r c k, 2 ) jenž dal této čeledi jméno Dercetiformes, řadí ji tam spíš 
jen provisorně a praví, že se s nižádnou ze známých skupin ryb skelnošupinatých nesrovnává. 



') V mém >Kritickém seznamu, uvedena ryba tato zatím jménem Hoflofleurum n. g., n. sp. 

2 ) Dr. W. v. d. Marek: Fossile Fische, Krebse und Prlanzen aus dem Plattenkalk der júngsten Kreide in Westfalen 

Palaeontographica, XI. Bd. 



9 



Později zase ji Pie tet 1 ) kladl v podtřídu ryb kostnatých (Teleostei); s ním se srovnává i Ltitken, 2 ) 
jenž tyto ryby má také za ryby kostnaté (ale nikoli za Physostomi, jako ve své učebnici palaeo 
zoologie K. A. Zittel). A. Smith Woodward ve svém katalogu fossilních ryb Britského Musea ; ) 
má toliko čeleď Dercctidae se 3 rody: Dercetis, Leptotrachelus a Pelargorhynchus. Ostatní její rody 
jsou zařáděny jinam. Čeleď počítá v řád Actinopterygii, podřadí Isospondyli (čel. Clupeidae, Salmoni- 
dae, Esocidae a j.). Své mínění o teto sporné otázce uvedeme na konci tohoto popisu. 

Náš exemplár se však ode všech posud popsaných druhů čeledi Dercetidae podstatně liší 
jak úpravou obratlů, tak hned na první pohled formou kostěných štítkův, i konečně částečně také 
polohou a velikostí ploutví. Tak na př. mají rody Dercetis Můnst. a Pelargorhynchus v. d. Marek 
ploutev hřbetní dlouhou a štítky vzadu srdčitě vykrojené; r. Leptotrachelus v. d. Marek obratle 
jiné, zejména v prvé části páteře štíhlé, a štítky šipkovité nebo v předu štíhlé a nazad dichoto- 
micky rozdělené atd. Konečně žádná z těch ryb nemá obratle té úpravy, jako náš exemplár, jemuž 
tedy snad nové, námi navržené jméno rodové bude moci již z té příčiny býti ponecháno. Podáme 
teď popis jeho. 

Ze dvou podélných řad štítku kožních, jež mívají Dercetidae na bocích, zachovalo se jich 
jen několik, a to osm nad páteří před ploutví hřbetní (tab. I. fig. 6. za o), dva za touto ploutví (d), 
pak po řadě štítků nad zadními obratli (s) a pod nimi (s'). Všecky mají povrch vyniklými, konver- 
gentními hranami zdobený. Nejlépe se dochoval zevnější tvar štítků vzadu nad páteří (s; v textu 
obr. 7.) i pod ní (s'; v textu obr. 6.); tyto mají podobu deltoidu a dole štíhlý výrostek (patrně pro 
upevnění v kůži), ony pak skoro obrys nepravidelného trojúhelníka a dole silnější plošky, jež v kůži 
vězely. Také z našich obrazců patrno, že se tyto štítky (obr. 7.) zčásti kryly, jako šupiny rybí. 
Po lebce a pásmu lopatkovém zbyly tu jen nezřetelné, mělké stopy. Dobře jsou zachovány krátká 
ploutev prsní (ý) i ploutev břišní (aó) se základní svou kostí, pak nedlouhá ploutev hřbetní (d); že 
jest to jen přední její část, patrno ze sporých zbytků paprsků za ní (mezi d a s). 

Nej zajímavější jest dokonale zkostnatělá páteř naší ryby; jest lépe zachovaná, než u popsaných 
posud druhů jmenované čeledi, a proto zvláště pro umístění její v soustavě ryb velice důležitá. 
Všecky téměř obratle mají těla rozpoltěna ve dvé; u některých obratlů jest toto rozdělení sotva 
naznačeno, u sporých zcela zahlazeno. Nelze upříti, že má nový náš rod v páteři »poloobratle« 
(něm. »Halbwirbel«), jaké známe u některých ganoidních ryb recentních (Amia) i fossilních (Megalurus, 
Eurycormus v ocase a j.). Svědčí o tom také i tvar, i poloha hořejších oblouků s hořejšími trny 
(o; fig. 6.). Tyto vězí svým dichotomickým koncem proximalním vždy nad hranicí dvou obratlů 
sousedních. Přední polovina většiny obratlů nese mohutné výběžky basalní (obr. 4. a 5. něm. 
»Basalstúmpfe« Goette). Zadní, menší výběžky obratlů [ýa), u jiných Dercetid sotva naznačené, jsou 
u našeho rodu také znamenitě vyvinuty; nejsou zajisté než parapofysy, zbytky dolejších oblouků (haem- 
apofys). Pravé haemapofysy se u některých ryb ganoidních (na př. u r. Amia) také nalézají právě 
na zadní polovině obratle. Zebra se u našeho exempláru nezachovala. Z ocasních obratlů (mezi í 
a s', fig. 6.) našeho exempláru kromě dvojitých těl jejich nezbylo pranic 

Právě toto rozpoltění obratlů, pak existence basalních výběžků a konečně umístění hořejších 
oblouků (vždy nad hranicí dvou obratlů) : vše nasvědčuje tomu, že náš exemplár a ovšem i celá 
čeleď Dercetidae náleží nejspíše v bývalou podtřídu ryb ganoidních. Bez lebky arci nelze přesně 

') Viz Pictetovu a Humbertovu práci o rybách Libanonu (Nouvelles recherches sur les poissons Foss. etc, 1866). 
2 J Chr. Lútken : Ueber die Begrenzung und Eintheilung der Ganoiden (překl. Willemoes Suhmův, Palaeontographica. 
XXII. Bd. 1876). 

3 ) Catalogue... Part IV. 1901 (pag. 171.). 

Dr. Antonin Frič a Dr. František Bayer: Nové ryby českého útvaru křídového. 2 



10 



označiti, se kterými takovými rybami v nynější soustavě jest nej příbuznější; nechybíme však, klademe-li 
ji ve Smith Woodwardovu skupinu Protospondyli, třeba že mezi charakteristickými znaky tohoto 
podřadí autor uvádí také pravé ganoidní šupiny. Ze jsou Dercetidae nejen dobrou, ale i zcela zvláštní 
čeledí, o tom i náš rod vydává nesporné svědectví. 

Osmeroides vinarensis Fr. 

(Tab. II. fig. 2.) 

K rybám křídového útvaru nejlépe se vším všudy zachovaným náležejí druhové rodu Osmeroides 
Ag., jejž kladli jindy v čeleď ryb lososovitých (viz na př. u Zittela, 1. c, pag. 279.), až teprve 
A. Smith Woodward 1 ) ukázal, že náleží v čeleď Elopidae, tedy k rybám se sleďovitými blízko 




Obr. 8. Osmeroides vinarensis Fr. Vinary. Ocasní ploutev, poněkud zmenšena. 



příbuzným. Ve Fričově monografii (Die Reptilien und Fische etc.) uvedeny u nás nalezené druhy 
O. lewesiensis Ag. a O. divaricatus Gein. K nim připojil Frič později 2 ) zmínku o novém druhu 
u Vinař nalezeném, jemuž dal prozatím jméno O. vinarensis n. sp. Není však pochyby, že jest 
druhem dobrým, opravdu novým. Srovnáme-li 3 nejlépe zachované exempláry musejní sbírky (jeden 
zobrazen na tab. II. fig. 2.) s ostatními ve Woodwardově katalogu uvedenými druhy (O. lewesiensis 
Mantell sp., O. levis sp. n., O. gracilis Davis, O. lewisi Davis sp., O. attenuatus Davis sp., 

') Viz The Geolog. Magazíne. January 1895. No. 367. — Catalogue . . . Part IV. London 1901., pag. 11. 
2 ) Dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. III. Jizerské vrstvy, pag. 83. 



11 



O. sardinioides Pictet sp , O. cretaceus v. d. Marek sp.), liší se od nich především znamenitou svou 
velikostí; délka exempláru na naší tabuli II. zobrazeného (tedy bez ocasní ploutve) jest 58 cm, 
délka jiného exempláru i s ocasní ploutví (až do středu zadní její periferie) 63 cm, ač i tomuto 
exempláru přední část hlavy schází. O. lewesiensis a O. cretaceus mívají délku průměrem 40 cm, 
ostatní uvedení druhové délku jen 20 cm. S druhem O. cretaceus, jemuž v. d. Marek 1 ) dal nej- 
prve jméno Rhabdolepis cretaceus, pak Holcolepis cretaceus, srovnává se náš Osmeroides tím, že 
má trup od záhlaví až po basi ocasní ploutve čtyřikrát delší, než hlavu i s víčkem žaberním; ale 
délka hlavy i s opercularním apparatem jest větší, než největší výška těla, . ploutev hřbetní kratší, 
než u druhu v. d. M are kov a (napočítal jsem v ní nikoli 12, nýbrž 8 paprsků) a první její paprsky 
jsou mnohem bližší occiputu, než ploutvi ocasní. Na rozdíl od druhu O. lewesiensis jest jen zadní 
část hořejšího povrchu lebky drsná, ostatní kosti jsou celkem hladké, a šířka occiputu jest menší, 
než polovina délky hlavy. Ostatně i tvar jednotlivých kostí, zejména obou čelistí, jejichž přední 
konce jsou od sebe na 65 mm vzdáleny, jest zcela jiný, než u známých posud druhů r. Osmeroides. 
Obratle sotva nanejvýš jen v ocase pod zachovaným povrchem těla vynikají; šupiny jsou podlouhle 
vejčité, na předním (krytém) okraji mělce trojlaločné a tutéž z pravidla třemi málo vyniklými paprsky, 
pak všude excentrickými, kolem jádra blíž k zadní periferii šupiny položeného souběžnými rýhami 
znamenány. Všecky exempláry našeho druhu mají pěknou barvu do červenava hnědou. 

Exemplár na tab. II. (fig. 2.) zobrazený má při uvedené délce 58 cm největší výšku 14 cm. 
Z lebky jsou dobře zachovány jen kosti oboční (infraorbitalia, to), kost čtvercová (quadratum, q), 
před níž viděti zbytky kostí křídlových (pterygoid a výše položený mesopterygoid) ; z dolejší čelisti 
se zřetelně zachoval fragment proximalní její části (articulare, ar), z víčka žaberního skoro celé 
operculum [op], pod nímž leží četné radii branchiostegi (r), z apparatu žaberního epihyale (e/i) a cerato- 
hyale {ch). Krátká hřbetní ploutev [d; délka 65 mm) končí se nahoře přímo nad posledními 
paprsky ploutví břišních (ab; délka na naší zkamenělině 57 mm). Z páteře obnaženo jen vzadu 
několik těl obratlův ocasních (o). 

Štíhlý ocas s dosti hluboko vykrojenou ploutví, zobrazený tu v textu na obr. 8., pochází 
z jiného, rovněž v celku dobře zachovaného exempláru. Tomuto schází jen nejpřednější část lebky, 
ale přes to má až do středu zadní periferie ploutve ocasní uvedenou již délku 63 cm, výška trupu 
pak jest pod hřbetní ploutví sotva 11 cm. Z lebky se zachovala svrchní, hrubě granulovaná plocha 
její, na níž jednotlivých kostí rozeznati nelze, pak kosti oboční (infraorbitalia) a operculum. 

Třetí exemplár ve sbírkách musejních vystavený jest složen ze čtyř kusů a nemá již trupu 
tak neporušeného; odloučené a po kameni rozptýlené šupiny svědčí o tom, že se dostal do usazujícího 
se prostředí již za rozkladu těla. Zachovaly se tu ocas s ploutví, prostředek, jenž nejvíce utrpěl, pak 
přída těla s hlavou. Na lebce viděti nahoře hrubě zrnité kosti temenní (parietalia), pak před nimi 
hladké, jen obvyklou paprskovitou skulpturou znamenané kosti čelní (frontalia); u otevřené tlamy 
viděti podlouhle trojhrannou hořejší čelist (maxillare, zdéli na okraji úst 48 mm), k níž se nahoře 
pojí malé a úzké praemaxillare, pak z dolejší čelisti ploché, uprostřed trochu konkavní dentale 
(zdélí 7 cm). 

Již tyto a všecky ostatní na našich exemplárech zachované části lebky svědčí o tom, že 
vinařské ryby ty náležejí druhu novému, že tedy Fričovo jméno Osmeroides vinarensis bylo zcela 
oprávněno. 



!) Palaeontographica: XI. Bd. pag. 26, XV. Bd. pag. 278, XXII. Bd. pag. 57 



2* 



12 



Elopopsis Smith Woodwardi n. sp. 

(Tah. III. fig. 1.) 

Nový druh Heckelova rodu Elopopsis, nazvaný tu po anglickém palaeontologu A. Smith 
W o o d w a r d o v i v upomínku na jeho prohlídku našich originálů a ovšem i teto ryby v museu 
r. 1S97, pochází z Března (u Loun). Fric ku rodovému jménu této ryby ve svých »Studiích« 1 ) přičinil 
otazník; ale jediný pohled na lebku naší ryby (tab. III. fig. 1.) přesvědčí nás, že opravdu k rodu 
Elopopsis (čeleď Elopidae) náleží. 

Náš exemplár se však od pěti posud známých druhů r. Elopopsis 2 ) podstatně liší. Od west- 
fálského druhu El. Ziegleri v. d. Marek 3 ) především velikostí zubů, jež nejsou v hořejší čelisti 
(mx) tak drobné, a v dolejší čelisti [md) naopak tak veliké, jako u druhu v. d. Marek o v a. Zubům 
v hořejší čelisti nepřibýva velikosti směrem nazad, jako u druhů El. Fenzli Heck. , El. microdon 
Heck. a El. Heckeli Reuss. Hořejší čelist (mx) není na dolejším svém okraji tak konvexní, jako 
u druhu El. erassus (Dixon), jenž má ostatně dolejší čelist zdéli 9 cm, náš exemplár pak jen 7 5 cm; 
také se tato mandibula »rapidně« k symfysi nezúžuje, jako u jmenovaného druhu. Délka hlavy 
s opercularním apparatem se na rozdíl od druhů Heckelových a Reussova rovná asi nej- 
větší výšce trupu; výška hlavy v occiputu jest na rozdíl od Dixonova druhu menší, než délka erania. 
Take jsou všecky téměř kosti po stranách lebky dosti hladké, bez protuberancí, jaké se u obou 
shora jmenovaných druhů Heckelových uvádějí. Smíme tedy nový exemplár rodu Elopopsis, na naší 
tab. III. zobrazený, právem pokládati za nový, dobrý druh. 

Měl délku znamenitou, zajisté nejméně 70 cm. Barva zachovalých částí jest tmavohnědá. 
Musejní exemplár (ze stérosideritu) jest složen ze 3 původně oddělených kusů, jež se také jediné 
z celé ryby zachovaly: 1. z hlavy se sousední partií trupu (tab. III. fig. 1., přední polovina obrazce, 
zdéli 18 cm); 2. část trupu přímo za prvým kusem ležící (táž fig., zadní polovina), s obnaženými 
obratli (v) typické podoby rybí a s roztroušenými nad nimi podpůrnými kůstkami ploutve hřbetní 
(interneuralia), a konečně 3. část trupu mezi ploutví řitní a ocasní, již zvláště zobraziti zbytečným se 
nám vidělo. 

Na lebce pozorujeme praemaxillare (pm) se zachovalým zubem při zadním konci, pak obě ozu- 
bené čelisti (maxillare, mx a dolejší čelist, md); pod dolejší čelistí leží dobře zachovalá deska jugu- 
larní (gularní; ju). Za orbitou (o) leží nevysoké, ale široké kosti oboční íinfraorbitalia, id), nad a za 
nimi supraoccipitale (sd). Trojhranná kost pod těmito kostmi obočními, za proximalním koncem dolejší 
čelisti jest zajisté quadratum. Z kostí víčka jsou dobře zachovány : operculum (op), před ním prae- 
operculum [po), za ním suboperculum. Před paprsky blány žaberní (radii branchiostegi, r) viděti dole 
fragment oblouku žaberního (caratohyale). Supiny — za hlavou největší — mají veskrze černavý okraj. 

Třetí, nejzadnější zachovalá část těla má podobu protaženého pětiúhelníka s konvexní stranou 
zadní. Viděti na ní drobnější a málo zřetelné, skoro čtyřhranné šupiny jen v předním pruhu její; 
jinak jest tento fragment těla hladký a dosti lesklý. Pod předním, dolejším jeho cípem jsou negativní 
otisky 5 paprsků ploutve řitní; z ostatních ploutví se nezachovalo pranic. 

') Dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Cechách. V. Březenské vrstvy. 

-) Viz A. Smith Woodward: Catalogue . . . Part IV. 1901. 

3 ) Palaeontographica, XV. Bd , pag. 293. Taf. XLI. Fig. 2.-4. 



1?. 



Parelops Pražákii n. g. (?), n. sp. 

(Tab. II fig. 1.) 

Zvěčnělý Jos. Pražák daroval do sbírek musejních rybu z Vehlovic, na tab. II. (fig. 1.) zobra- 
zenou. l ) Nové naše jméno rodové Parelops (n. g. ?) jest zajisté oprávněno; z důležitých příčin však 
je přece máme za jméno po jistou míru provisorní. Jestiť lebka na stranu k pozorovateli obrácenou, 
na levo převalena a smáčknuta, tak že kontury jen velice sporých kostí zřetelněji se zachovaly; 
z ploutví tu zbyla jediná krátká ploutev hřbetní (d), a také deska jugularní, pro naše Elopidy tak 
charakteristická (srovnej tab. III. fig. 1. ju\, není a nemůže býti odkryta. Ale již proto, že se obě 
kosti temenní (parietalia, v levo nad op) spolu stýkají, pak pro tvar víčka (operculum, op), pro krátkou 
ploutev hřbetní a statná dlouhá žebra (co) možno snad přece tvrditi, že tato nová ryba náleží v čeleď 
Elopidae; nesrovnává se ovšem s nižádným naším posud známým rodem její (Elopopsis Heck., 
Osmeroides Ag., Protelops Laube). 

Byla rybou zajisté značné délky. Celá zkamenělina měří 50 cm; několik zadních obratlů není 
již na naší tab. II. (fig. 1.) zobrazeno, ale ani ty ještě nejsou z poslední partie páteře. Nechybíme valně, 
odhadujíce délku celé ryby nejméně na 70 cm. Exemplár musejní složen jest ze dvou kusů, jichž 
hranice i na našem obrazci zřetelně vidíme; v prvním kuse opuky vězí hlava a přední část páteře se 
žebry, ve druhém (menším) druhá část páteře a ploutev hřbetní. 

Na lebce, pohříchu v levo sešinuté a smačklé, jejíž délka jest 15 cm, viděti obšírný důlek 
oční (or) o největším průměru 5 cm; přímo nad ním jest kost čelní (frontale), za ní pak obě stýka- 
jící se kosti temenní (parietalia). Před okem leží skoro zcela na stranu převrácený praeethmoid. Přímo 
pod předním koncem lebky jest nazad značně rozšířené praemaxillare. Jiných částí lebky bezpečně 
určiti nelze. Z opercularního apparatu zachována ještě nejlépe hlavní kost víčka (operculum, op); před 
ní jest praeoperculum, pod ní stopy subopercula (mezi op a fragmentem do předu namířeného 
žebra) a interopercula. 

V přední části zkameněliny zachovalo se 21 velikých obratlů se zbytky hořejších trnů a stat- 
nými žebry (co), jež zajisté objímala dokonale břišní dutinu, jakož u Elopid pravidlem. Nej delší žebro 
(při co) má přímou délku 9 cm. Těla nejpřednějších těchto obratlů jsou ku podivu krátká (6 — 7 mm); 
čím dále nazad, tím jsou delší, až konečně v zadním fragmentu (pod d) má všech 17 obratlů zřetelně 
vyvinutých rozměry normální (délku 11 — 12 mm). V obou částech zkameněliny, v přední nad obratli 
i v zadní po obou stranách páteře, jsou roztroušeny četné ostice, tu a tam i se svou charakteri- 
stickou bifurkací (zejména vzadu dole). 

Z ploutví zachována jediná hřbetní (d), totiž negativ 9 její paprsků; zadní její část jest odštíp- 
nuta. Basis zbytku má délku 4'5 cm; výška ploutve nebyla větší 5 cm. 

Tachynectes vinarensis n. sp. 

(Tab. I. fig. 7.) 

Ryba z Vinař, zobrazená na naší tab. I. (fig. 7.), náleží beze vší pochybnosti k rodu Tachy- 
nectes v. d. Marek, ~) z Westfálska popsanému, jejž jmenovaný tu autor počítá k rybám sleďovitým 



') V >Kritickém seznamu* uvedena jménem Prazákia Fr. 

2 ) W. v. d. Marek: Fossile Fische, Krebse und Pflanien aus dem Plattenkalk der jungsten Kreide in Vťestphalen. 
Palaeontographica, XI. Bd. 



14 



(Clupeidae; u něho: Clupeoidei), Smith Woodward jakožto »nedostatečně definovaný rod« do čeledi 
Scopel ; dae. % ) Museum má tři kusy zachované vesměs jen asi tou měrou, jak naše vyobrazení ukazuje: 
1. exemplár zobrazený, ještě nejlépe konservovaný, 2. jeho negativ, 3. pak ještě fragment lebky 
s prsními ploutvemi. 

Na exempláru vyobrazeném z lebky zachoval se úlomek kosti čelní (frontale, f), pak obě 
dlouhé kosti mezičelistní (praemaxillaria, mx), jež u Scopelid činí samy hořejší okraj široké tlamy. 
Za předním koncem levé této kosti viděti ohnutou kůstku, úlomek hořejší čelisti [maxillare). Za 
kostí čelní mezi f a zbytkem hlavní kosti víčka (operculum, op), jsou zlomky ostatních kostí lebečních. 
V mohutných, zajisté zaokrouhlených (viděti to na negativu) ploutvích prsních (ý) jest krátký a silný 
osten (/) a na levo 15, na právo 16 měkkých paprsků. Takového počtu článkovaných paprsků není 
v prsních ploutvích žádného ze tří druhů v. d. Marckem popsaných; T. macrodactylus má 11, 
T. longipes 12 měkkých paprskňv a T. brachypterygius má malé ploutve prsní, dle obrazu v. d. 
Marckova nanejvýš snad jen o 10 paprscích. Kůstka v podobě V mezi oběma prsními ploutvemi 
(pod op) jest zajisté fragment suspensoria těchto ploutví. 

Toto suspensorium jest lépe ve své charakteristické, prohnuté formě (viz u v. d. Marek a: 
Taf. X. Fig. 1.) zachováno na třetím exempláru. Kromě prsních ploutví a fragmentů kostí lebečních 
ničeho na něm neviděti. Jen na předním levém okraji lebky odkryto 10 zoubků u příčném průřezu se 
zřetelnou dutinkou pulpami. Tyto zoubky nejsou tak drobné, jako u popsaných druhů r. Tachynectes, 

nichž v. d. .Marek praví (loc. cit., pag. 51.), že »byly asi velmi malé, že lze pozorovati jen 
nepatrné zbytky kartáčkovitého chrupu dolejší čelisti. « Zoubky na našem exempláru mají průměr až 
skoro 1 mm; takové, ba mnohem větší zuby nejsou arci u Scopelid vzácný. 

Hledíce k počtu měkkých paprsků ve ploutvích prsních, pak k udané tu velikosti zoubků, 
můžeme zajisté nálezu vinařskému právem dáti nové jméno Tacliynectes vinarensis n. sp. 

Hoplopteryx brevis n. sp. 

(Tab III. fig. 3.) 

Z čeledi Berycidae byli posud u nás nalezeni dva druhové, jež Fric 2 ) uvádí jmény: Beryx 
Zippei Ag. a B. ornatus Ag. A. Smith Woodward 3 ) tvrdí, že není s jistotou znám žádný fossilní 
druh r. Beryx Cuv. Pro důležitost věci, pak pro četné nálezy zbytků fossilních ryb jmenované čeledi 

1 v našem křídovém útvaru podáváme tu Smith Woodwardův klíč k určení těch rodů (kromě 
r. Pycnosterinx z Libanonu), u nichž není měkká část hřbetní ploutve od ostnité (tvrdé) oddělena. 

A. V přední části hřbetní ploutve paprsky poněkud stísněny. 

1. Obratlů 10 — {— 14 (ocasních); řitní ploutev velmi dlouhá; 

šupiny ctenoidní, všecky asi stejné Beryx Cuv. 

2. Obratlů 12 + 16 (18); řitní ploutev na basi krátká; 

šupiny ctenoidní, podél postranní čáry větší .... Sphenocephalus Ag. 

3. Obratlů 12 -j- 14; řitní ploutev poněkud prodloužena; 

šupiny tenké, cycloidní, všechny asi stejné .... Acrogaster Ag. 

') A. Smith Woodward: Catalogue . . . Part IV. pag. 270. 
2 ) Die Reptilien u. Fische etc, pag. 41., 43. 
3 j Catalogue . . . Part IV. pag. 385., 386. 



15 



B. Přední paprsky ploutve hřbetní nikoli stísněny. 

1. Tvrdých paprsků ve hřbetní ploutvi 5 — 9, v řitní 

3 — 5; šupiny veliké, ctenoidní Hoplopteryx Ag. 

2. Ve hřbetní ploutvi 14, v řitní 7 tvrdých paprsků; 

šupiny drobné, cycloidní Dinoptcryx Smith Woodward. 

3 Ve hřbetní ploutvi as 12, v řitní 4 tvrdé paprsky; 

šupiny tenké, ctenoidní Homonotus Dixon. 

Shora jmenované naše druhy uvádí Smith Woodward (1. cit. pag. 397.) jmény: Hoplopteryx 
zippei (Ag) a H. leivesiensis (Mantell). 

Sbírky musejní mají několik exemplárů a fragmentů ryb z opuky bělohorské, beze vší po- 
chybnosti k rodu Hoplopteryx Ag. náležejících. Hned na prvý pohled však patrno, že se od obou 
našich právě jmenovaných druhů naprosto liší hlavně skrovnější velikostí, pak poměrem v rozměrech 
těla (délky k výšce) a j. Ale ani k žádnému jinému druhu v katalogu Smith W o o d w a r cl o v ě uvede- 
nému (viz tam pag. 396. — 406.) nelze nové naší specie z týchž příčin počítati. Menší formy H. lewisi 
(Davis) a H. syriacus (Pictet et Humbert) z Libanonu mají sice délku 10 — 15 cm, ale u prvého se 
mimo jiné výška trupu rovná jeho délce od počátku prsní až k basi ocasní ploutve, u druhého jest 
délka hlavy i s opercularním apparatem menší, než nej větší výška trupu. H. stachei (Kramberger) 
z Istrie zdéli as 10 cm se podobá druhu H. syriacus, ale má zejména měkkou část hřbetní ploutve 
delší než náš druh na tab. III. (fig. 3.) zobrazený, jemuž tedy nové jméno Hoplopteryx brevis l ) 
n. sp. dáváme. 

Popis teď následující sdělán podle 4 exemplárů bělohorských. Uhrná délka těla až k paprskům 
ploutve ocasní byla 9 cm, nejvyšší výška trupu se stran smačklého až 6 cm. Délka trupu za oper- 
cularním apparatem až k basi ploutve ocasní jest průměrem 5 cm, a hlava i s víčkem žaberním jest 
as o 7s cm kratší, než největší výška těla. Na lebce zachována (viz tab. III. fig 3. v právo) dobře 
dolejší čelist (articulare a dentale), nad ní vzhůru zakřivené, štíhlé maxillare, jež u jiných exemplárů 
má normální podobu jako u jiných Berycid; nad hořejší čelistí zobrazeného exempláru viděti stopy 
(negativ) mezičelistí (praemaxillare). Drobné zoubky ze nezachovaly. Prázdné místo ve výkresu lebky 
zabírala orbita. Jiných kostí lebečních ani na iiných exemplárech zřetelně rozeznati a také popsati 
nelze. Kost za orbitou i pod ní ležící jest operculum se svými charakteristickými, rozbíhavými 4 rýhami. 
Před ním leží dole praeoperculum s jamkami při dolejším svém okraji, za operculem viděti fragment 
subopercula a pod ním zřetelné radii branchiostegi. V páteři bylo nejméně 20 obratlův; ocasních 
napočítal jsem 13. Obratle ocasní měly vysoké hořejší i dolejší trny; odlehlost špiček obou trnů 
jednoho obratle činí i 3 cm. Ve dlouhé hřbetní ploutvi, jejíž prvé podpůrné kůstky na našem obrazci 
(tab. III. fig. 3.) viděti hned nad operculem, podpůrné kůstky paprsků měkkých (ď) pak trochu dále 
za nimi, měla as 9 ostnitých a 11 měkkých paprsků, i zabírala značnou část hřbetu - - počínalať se 
před zadním okrajem opercula a sáhala odtud až nad prvé paprsky ploutve řitní. Zbytky krátkých 
ploutví prsních (o jediném silném paprsku) viděti hned u subopercula, stopy rovněž krátkých ploutví 
břišních přímo pod paprsky blány žaberní (radii branchiostegi). Ploutev řitní (a) počínala se u vzdále- 
nosti nejméně 2 - 5 cm před krajními paprsky ploutve ocasní (ca); měla 4 silné ostny, z nichž nejdelší 
měří 17 mm. Kolik bylo v ní měkkých paprsků, zjistiti nelze. 

Supiny i postranní čára mají tutéž úpravu, jako u jiných druhů r. Hoplopteryx; uprostřed na 
bocích jsou šupiny největší a viditelná, nekrytá část šupiny má tu výšku 7 mm, šířku 5 mm. 



l V » Kritickém seznamu etc.« uveden jménem Beryx n. sp. 



16 



Serranus cretaceus n. sp. 1 ) 

Fossilní druhové r. Serranus Cuv. (čeleď Percidae) byli posud nalezeni v miocénu (Chorvatsko, 
Bosna, u Vídně), eocému (Monte Bolca, u Brusselu), v oligocénu (Štýrsko), ale nikoli v útvarech 
starších. 2 ) Náš fragment z opuky vehlovické srovnává se tou měrou se souhlasnou partií kostry 
recentních Serranů, že ho snad ani nelze pokládati za druh nějakého jiného rodu Acanthopterygií. 




Obr. 9. Serranus cretaceus n. sp. Fragment zpodní části předního konce těla. Z Vehlovic. 
a angulare, b základní části ploutve prsní s několika její paprsky, br radii branchiostegi, io interoperculum, m intermaxillare, 
m' dentale, o operculum, po praeoperculum, so suboperculum, & glossohyale, 1 quadratum, 2 articulare. 

Z lebky (v textu obr. 9.) viděti nejprve část mezičelistí (intermaxillare, m) s drobnými zuby, pak 
všecky části dolejší čelisti (dentale, m'\ articulare, 2; angulare, a) a kost čtvercovou (quadratum, 1); 
kůstka mezi ní a praeoperculem (po) jest zajisté symplecticum, kůstka e glossohyale. V dolejší čelisti 
zachovalo se jen 5 silnějších, kuželovitých zubů. Z opercularního apparatu poznáváme tu fragment 
opercula (o) a praeopercula (po) s jamkami, ale na dolejším okraji hladkého, pak interoperculum (io) 
a suboperculum (so). Pod nimi vězí v opuce zbytky paprsků ze blány žaberní (radii branchiostegi, br) 
a kůstky pod těmito dále do předu ležící nejsou než fragmenty žaberních oblouků. 

Z prsní ploutve zbyly tu nezřetelně zachovalé základní partie (b) s několika paprsky. 

Lichiites cretaceus Fr. 

(Tab. III. fig. 4.) 

Tímto jménem provisorním — známeť posud jen zadní část těla — označil F r i č fragment 
ryby z opuky bělohorské; jméno Lichiites zvoleno proto, že zkamenělina připomíná třetihorní druh 
Lichia prisca Ag. (teď Seriola prisca Ag. spec); recentní Lichia Cuv. má interneuralia i interhae- 
malia široká a sploštělá, se střední podélnou vyniklou lištnou, tedy zcela jiného tvaru, než jsou tyto 
kosti (tab. III. fig. 4. sp, a) u našeho exempláru fossilního. Nelze upříti, že opravdu připomíná ryby 
čeledi Carangidae, do které Lichia, Seriola a j. rody po většině třetihorní náležejí; ode všech posud 
popsaných fossilních specií této skupiny se však ryba bělohorská liší jednak tvarem těla, jež zajisté 
nebylo vysoké (jako na př. u r. Plitax Cuv., Mene Lacěp. a j.), jednak zejména velikými svými šupi- 

'j Že náš fragment náleží r. Serranus, určil již f O. Kroupa. 

2 ) A. Smith Woodward: Catalogue . . . P. IV. pag. 521 522 Jiné druhy jindy k r. Serranus počítané náležejí ku r. Spar- 
nodus Ag. (tamtéž pag. 526, 527). 



17 



námi. Carangidae těla vřetenitého (Caranx Cuv., Carangopsis Ag., Seriola Cuv. a j.) mají šupiny 
malé, nanejvýše na ocase podél postranní čáry zvětšeny. 1 ) 

Supiny našeho exempláru (tab. III. fig. 4. s) jsou téměř kruhovité, o rozměrech 14X17 aneb 
až 15 X 18 mm. Jsou zřetelně skoro jen na periferii koncentricky ryhovány a tu a tam některá (na 
př. právě u písmene s) má i stopy lišten radiálních. Nejpřednější interneuralia (před sp), štíhlá a jen 
na konci porozšířená, podpírají ještě zbytky mohutných nedělených paprsků prvé hřbetní ploutve; 
nad ostatními (směrem k ocasní ploutvi) vidčti zbytky článkovaných paprsků druhé, měkké ploutve 
hřbetní. Z ploutve řitní zbylo tu jen několik dlouhých a tenkých interhaemalií (a). Kořen ploutve 
ocasní (ca) jest pokryt fragmenty šupin a jen měkké paprsky obou její laloků jsou dosti dobře zacho- 
vány; patrno, že byla tato ploutev hluboko vykrojena. Hořejší lalok lze změřiti; měl od šupiny kořen 
jeho kryjící délku 7 cm. Pěkně tu viděti otisky nejtenších paprsků na vnitřním okraji dolejšího laloku 
(právě u značky ca). Z obratlů zachovaly se nejprve čtyři, o něco dále ještě jeden obratel ocasní (v), 
totiž negativy těchto obratlů, dvojkužele vyplnivší dutiny těl vždy dvou a dvou sousedních obratlů. 
Těla mají skoro všecka délku 9 mm a nesou dosti zachovalé neurapofysy i haemapofysy s dorsalními 
i ventralními trny. 

Denticopsis Spottii (Fr.). 

(Tab. I. fig. 8.) 

Roku 1879 popsal Frič fragmenty ryby z opuky bělohorské, jíž dal jméno Isticus Spottii. 2 ) 
Bližší ohledání později ukázalo, že ryba nenáleží k rodu Istieus Ag. a také A. Smith Woodward 
to nejnověji potvrdil. 3 ) Chrup fragmentů připomíná ryby rodu Dentex Cuv., 4 ) i dáváme mu za tou 
příčinou nové jméno rodové Denticopsis (n. g. ?), arci jméno provisorní, pokud neznáme většího počtu 
a lépe zachovalých částí kostry, než co jich na naší tab. I, (fig. 8.) zobrazeno a co jich Frič ve své 
cit. zprávě uvádí. Sluší podotknouti, že náš výkres pořízen dle odlitku, ježto originál jest namnoze jen 
negativním otiskem zkameněliny. 

Nejlépe na něm zachovány praemaxillare (fig. 8. b) s jedním větším, kuželovitým zubem před 
vrubem a 5 menšími zoubky zadními. Nad tuto kost mezičelistní jest posunuta obrácená čelist dolejší 
(pod a), totiž její dentale se 2 zuby většími, za nimiž na hořejší, zde dolů obrácené hraně lze viděti 
stopy po zoubcích menších. Plochá kost, na níž se písmeno a nalézá, není asi leč ceratohyale. 
Z ostatních úlomků lebky sotva co lze jasně rozeznati již z té příčiny, že jsou jednotlivé její části 
sešinuty. Ohnutá kůstka při dolejším okraji našeho výkresu (v právo za dolejším cípem kosti b) jest 
praeoperculum s ploským interoperculem, větší plochý fragment nad nimi zajisté část opercula. V pravém 
hořejším rohu zkameněliny spatřuje se dlouhá řada článkovaných, nedlouhých paprsků druhé hřbetní 
ploutve (na fig. 8. jich nakreslena jen as polovina), mezi nimi a fragmenty kostí lebečních dochovalo 
se několik roztroušených ostnitých (tvrdých) paprsků prvé hřbetní ploutve. V pravém dolejším rohu 
našeho výkresu spatřují se zbytky ploutve prsní. Jiných částí kostry tu není. 

') A. Smith Woodward: Catalogue . . . Part IV., pag. 425-451. 

2 ) Uber einen neuen Fisch aus dem Planer des Weissen Berges bei Prag. — Sitzungsber. der k. bolím. Ges. d. 
Wiss. 1879. 

3 ) A. Smith Woodward: Catalogue . . . Part IV. pag. 71. 

4 ) Fossilní druhy r. Dentex (na př. D. erassispinus Ag., D. Faujasi Ag., D. leptacanthus Ag., D. microdon Ag., D. Munsteii 
G. Meneghini a j.) nalezeny posud ve svrchním eocénu, v miocénu a zpodním pliocénu (A. Smith Woodward, Catalogue . IV. 
pag. 522., 523.). 

Dr. Antonín Frič a Dr. František Bayer: Nové ryby českého útvaru křídového. 3 



18 



Coryphaenopsis brevis Fr. 

(Tab. III. fig. 2.) 

Ryba na naší tab. III. (fig. 2.) zobrazená jest jediný posud nalezený exemplár nového rodu 
i druhu z Vinař. Ani ve sbírkách cizích, ani v literatuře nenalezli jsme druhu jí rovného. Fricovo rodové 
jméno Coryphaenopsis nemá znamenati, že by byla nějak příbuznou s dorádou (Coryphaena C. V.), 
nebo že by s ní v jednu čeleď (Coryphaenidae, po případě Scombridae) měla býti počítána; autor užil 
tohoto jména jen pro podobný povšechný tvar lebky, na předu jako svismo uťaté. Nelze ani bezpečně 
určiti, kam by ji zařaditi slušelo; nejsoutě na př. zuby ani ploutve prsní a břišní zachovány a šupiny 
jsou sotva naznačeny. Podle dvojí hřbetní ploutve (fig. 2. d a. ď) náleží zajisté mezi ryby ostnoploutvé 
( Acanthopterygii). Víčko (óperculum, o) připomíná některé ryby šupinoploutvé (Chaetodontidae s. 
Squamipennes), ale již četné, vzadu nápadně krátké obratle vylučují každou domněnku o příslušnosti 
r. Coryphaenopsis do této skupiny. 

Lebka našeho druhu byla velmi krátká, ale vysoká; mělať i s opercularním apparatem délku 
zajisté jen 35 mm, tak že byl trup sám skoro třikráte delší. Také tento byl vysoký a zajisté velice 
se stran smačklý; největší výška jeho rovná se téměř polovině délky všeho těla. Z kostí lebečních 
viděti fragment k. čelní (frontale, fr), nad nímž se ještě úlomek k. temenní (parietale) nalézá. Okraj 
nízko položených, neširokých úst činí nahoře (mx) mezičelistí s čelistí hořejší, dole čelist dolejší (md). 
Pod krátkým, ale vysokým a dole i ještě nazad zaokrouhleným víčkem (óperculum, o) viděti nejasné 

• 

radii branchiostegi, před ním, směrem k vypuklé a dosti veliké bulvě oční nejprve nezcela zachované 
praeoperculum a pak větší kost oboční (infraorbitale). Přední obratle, nesoucí zakřivená žebra (c), 
mají těla dosti dlouhá, uprostřed málo zaškrcená; bylo jich nejméně 10. Poslední z těchto obratlů 
trupu blíží se již krátkými těly obratlům ocasním; ze zřetelných negativů s otisky hořejších i do- 
lejších trnů lze souditi, že jich bylo těchto obratlův ocasních přes 20. Z ploutví sudých zachovaly se 
jen 3 kůstky při distalních koncích předních žeber (V). Z medianích ploutví počínala se prvá hřbetní 
ploutev (d) zajisté hned v záhlaví (jako u Coryphaeny) a viděti z ní 11 krátkých paprskňv ostnitých; 
ze druhé hřbetní ploutve {ď) poznáváme tu jen podpůrné kůstky paprsků (interneuralia), počtem 19. 
Z ocasní ploutve zbyly jen nepatrné stopy (při pravém zadním okraji obrazce). 

Všecek povrch zajímavé této ryby vinařské — i kosti i celé tělo veskrz — jest pěkně hnědý 
a silně lesklý. 



Tab. I. 



Tab. I. 



Fig. 1. Cestracion canaliculatus Egerton; osten ze hřbetní ploutve. Vinary. 
a zachovalý lesklý povrch z ganoinu. 
» 2. Protosphyraena ferox Leidy; zuby ve fragmentu čelisti. Vinary 
I. zub úplný. 

» 3. Ischyodus bohemicus n. sp. (V 2 ); osten z prvé hřbetní ploutve. Vinary. 

* místa pokrytá zachovalou, na povrchu granulovanou korou. 
» 4. Protosphyraena ferox Leidy; fragment předního (zde v právo obráceného) obvodu prsního ostnu (prsní 
ploutve). Přibylov. 

» 5. Protosphyraena ferox Leidy; kůstka hypuralní. Vinary. 

» 6. Schizospondylus dubius n. g. n. sp. Vehlovice. 

1. obratle zvětšené na obr. 4. v textu, 2. obratle zvětšené na obr. 5. v textu, ab břišní ploutev, c stopy 
lebky, d hřbetní ploutev, o hořejší oblouky obratlů (s trny), / prsní ploutev, s štítky nad páteří, s' štítky 
pod páteří. 

» 7. Tachynectes vinarensis n. sp. Vinary. 

/ fragment kosti čelní (frontale), mx praemaxillare, op fragment opercula, p ploutev prsní, / první 
paprsek její. 

» 8 Denticopsis Spottii (Fr. ; n. g. ř); roztroušené fragmenty lebky a ploutví. Z opuky bělohorské (kresleno 
dle odlitku negativu). 

a (pod tímto písmenem) dentale, b praemaxillare; při číslici 8. zbytek ploutve prsní, mezi ní a b (při 
dolejším okraji výkresu) praeoperculum s interoperculem ; nahoře zbytky prvé, pak (v pravém rohu) 
měkké ploutve hřbetní. 



Frič & Bayer: Ryby útvaru křídového. 




'g. 1.-7. Bajer, 8. Kroupa ad nat. 



Tab. II. 



Tab. II. 



Fig. l. Parelops Pražákii n g. (?) n. sp. i% ). Vehlovice. 

co žebra, d hřbetní ploutev, op operculum, or důlek oční (ostatní viz v textu). 

> 2. Osmeroides vinarensis Fr. (%). Vinary. 

ab břišní ploutve, ar articulare, ch ceratohyale, d hřbetní ploutev, eh epihyale, io kosti oboční (infra- 
orbitalia), o těla ocasních obratlů, op operculum, p praeoperculum, q quadratum, r radii branchiostegi. 




Dr. ťerner pliotogr. 



Tni). III. 



rab. III. 



Fig. 1. Elopopsis Smith-Woodwardi n. sp. Březno (u Loun). 

f frontale, io kosti oboční (infraorbitalia), ju deska jugularní, md dolejší čelist, mx maxillare, o důlek 
oční, op operculum, pni praemaxillare, po praeoperculum, r radii branchiostegi, so supraoccipitale, 
v obnažené obratle. 

» 2. Coryphaenopsis brevis Fr. Vinary. 

c žebra, d prvá hřbetní ploutev, ď interneuralia druhé hibetní ploutve, fr fragment kosti čelní (frontale), 

md dolejší čelist, mx maxillare s kostí mezičelistní (praemaxillare; v předu), o operculum. 
» 3. Hoplopteryx brevis n. sp. Opuka bělohorská. 

a zbytek ploutve řitní, ca ploutev ocasní, ď stopy interneuralií druhé hřbetní ploutve (ostatní viz v textu). 
» 4. Lichiites cretaceus Fr. Opuka bělohorská. 

a interhaemalia ploutve řitní, ca ploutev ocasní, s šupiny, sp interneuralia ploutve hřbetní, v obratle. 



Porn. Obr. 1. — 3. Fr. Bayer, obr. 4. O. Kroupa del. 



Fiič & Bayer: Ryby útvaru křídového. 



Tah. III, 




Autor ad nat. del. 



ť 4- 

K. B*»Umanii phototyp. 



AMNH LIBRARY 




1 00205909 



Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, 
knihtiskaře České akademie cisaře Františka Josefa 
pro vědy, slovesnost a umění.